Kryštof na Haiti

08 Červen, 2016

Rubrika 4

Kryštof na Haiti

V polovině května jsem se zúčastnil historicky prvního globálního finále Clairin World Championship na Haiti. Jak jsem se tam octl? Jak soutěž probíhala? A jaká je hostitelská země a její obyvatelé? Všechno to se vám pokusím přiblížit.

O Haiti, jež se s Dominikánskou republikou dělí o ostrov Hispaniola, panuje spousta mýtů, dogmat a polopravd. Je to země, která vám velmi rychle ukáže, že má dvě naprosto odlišné tváře. Když jsem svým známým řekl, že hodlám odcestovat do těchto u nás málo známých končin, rozdělili se na dva tábory. Méně početná skupina si Haiti pletla s Tahiti a už mě viděla někde uprostřed Pacifiku na týdenní dovolené, kde se budu jenom opalovat, usrkávat sladké drinky a spokojeně zírat na moře. Druhá, podstatně početnější skupina se ovlivněna sdělovacími prostředky začala obávat, že se z té válkou a hladomorem stižené země nejspíš ani nevrátím. Pravdu měly svým způsobem obě skupiny, zároveň se ale obě hrozně mýlily.

Kryštof užívajíc si prázdnotu ostrova

Kryštof užívajíc si prázdnotu ostrova

 

Málem zapomenuté dědictví

Haiti je v mnoha ohledech jedním z posledních rájů na Zemi. Je to místo, kde budou šťastni nadšení objevovatelé původní karibské přírody, kultury i atmosféry. Tohle všechno díky globalizaci, masové turistice a médiím v okolních státech pomalu mizí. Na jedné straně tu najdete rozsáhlé hory, nádherné dlouhé bílé pláže, usměvavé a ochotné lidi a nejspíš jednu z nejpoutavějších historií v Karibiku, na straně druhé ale také množství problémů, jež ještě prohloubilo zemětřesení v roce 2010. Bída, chudoba, nemoci, beznaděj a zoufalství tady přetrvávají již roky. Podle OSN je Haiti 192. nejchudší zemí světa. Uvádí se rovněž, že více než polovina zdejších obyvatel je HIV pozitivních. Běžně zde lidé musejí přežít se dvěma dolary na den, chybí jim nejen základní potraviny, ale i voda. Nefunguje ani svoz odpadků – ty se likvidují tak, že se přímo na ulici zapálí a přes noc prostě shoří. Přes Haiti se také pašuje kokain do USA, prý až jedna třetina celkového objemu. Uprostřed toho všeho Luca Gargano v roce 2012 objevil zemědělský rum vyráběný původními postupy, jemuž se zde říká clairin. Jakožto rumový nadšenec a mecenáš se do Haiti doslova zamiloval a rozhodl se pro svět zachránit zdejší rumové dědictví. Navázal spolupráci se třemi výrobci clairinu, který lze označit za svého druhu předchůdce rumu, a začal je vozit do Evropy. Koupil ale také 50 ha půdy na pěstování třtiny a na ostrově Ȋle-à-Vache se rozhodl postavit palírnu. Smyslem toho všeho je udržet více než dvousetletou tradici, nezpřetrhat pouta s antilskou výrobou rumu z konce 18. století, kdy se ještě nepoužívalo přídavných kvasinek a rum byl takříkajíc sprostou pálenkou, jež se nestařila v sudech ani neředila vodou.

Velkolepá hostina

Velkolepá hostina

 

Duch Haiti v koktejlové sklence

V rámci propagace clairinu se Luca Gargano rozhodl na Haiti uspořádat světové finále barmanské soutěže. Po více než roce vzájemného korespondence, pořádání degustací a hltání informací o tomto typu rumu mě Ruruki, jak zní jméno Lucy v původním jazyce Haiťanů, pozval, abych se ho také zúčastnil. Barmanů bylo v celkem osmnáctičlenné výpravě osm, kromě mě ještě reprezentanti USA, Haiti, Německa, Dánska a Velké Británie, plus ještě Francie a Itálie, kde soutěžící vzešli z národních finále. Po týdnu cestování po celém Haiti, během nějž jsme měli možnost tuhle krásnou zemi alespoň trochu poznat a navštívili několik palíren, popovídali si s jejich majiteli a na vlastní kůži si vyzkoušeli výrobu rumu krok za krokem, jsme dorazili do místa konání soutěže. Bylo jím město Jacmel na jihu Haiti, přesněji bar koloniálního hotelu Florita, jehož historie sahá až do roku 1888. Zadání znělo jasně: vytvořte koktejl, který bude odrážet ducha Haiti. Měli jsme týden na to, abychom poznali zemi, její obyvatele, kuchyni, suroviny i pracovní nástroje a teď bylo na nás, abychom to co nejlépe zúročili. S ohledem na neexistující haitskou barovou scénu nám byly zapovězeny veškeré moderní postupy typu smoking gun nebo molekulárních postupů. Věděli jsme také, že na soutěžní klání bude pozváno zhruba 150 hostů z celé země, vesměs zástupců politiky, byznysu a veřejného života, a my se o ně budeme muset postarat. Skupina barmanů, kteří se znali sotva týden, mluvili různými jazyky a v životě spolu nepracovali, si tak musela rozdělit práci, připravit bar i koktejly. Po krátkém mítinku jsme vyrazili na místní trh nakoupit suroviny na soutěž i na následující party. Dalších pár hodin jsme strávili v kuchyni, kde jsme vařili nejrůznější sirupy, tinktury, ovocná pyré a kdo ví, co ještě. Největší problém paradoxně představoval led. Osudným se stal například britskému barmanovi, který vymíchával drink tak dlouho, až chutnal jen jako clairin s vodou. Byla to škoda, protože myšlenka a příběh jeho koktejlu byly skvělé. Naopak velkým překvapením soutěže byl barman z Marseille, jenž předvedl takovou tiki show, jakou jsem ještě nikdy neviděl.

Testování zdejších surovin

Testování zdejších surovin

 

Tajemství úspěchu? Mušle a mořská voda

Já jsem jako inspiraci využil výlet na ostrov, kde se zastavil čas a kam jsme v polovině pobytu vyrazili lodí. Obývá ho zhruba 300 lidí, kteří se živí pouze rybolovem. Po celém ostrově jsou rozesety obrovské mušle, o něž vyloženě zakopáváte. V jedné z těch menších jsem se rozhodl svůj koktejl servírovat a jako ingredience jsem kromě clairinu použil už jen samé ostrovní přísady: zázvor, citronovou trávu, med, bylinky a jako trumf trochu mořské vody. Ostatně tu v dřívějších dobách používali mnozí barmani, aby zamezili rychlému tání ledu. Porotu můj drink Rising Sun zaujal nejvíc ze všech, a tak mě vyhlásila historicky prvním vítězem Clairin World Championship. Následovala nezapomenutelná party, na které hrála místní kapela, rum tekl proudem a tancovalo se i venku na ulici až do úplného rána. Pak už jen zbývalo si rychle sbalit zavazadla a vydat se na tříhodinovou cestu přes hory na letiště. Když se letadlo zvedalo nad tuto pro mnohé naprosto neznámou zemi, napadlo mě, že to celé nebylo vlastně ani tak o soutěži, jako o možnosti poznat jedno z posledních míst na světě, kde lidé žijí obyčejné a možná o to opravdovější životy. Říkal jsem si, že dole zůstává skoro 10 a půl milionu Haiťanů, z nichž se tak 10 milionů nikdy letadlem nikam nevypraví, přičemž tak 99 % z nich to vlastně vůbec nevadí. Přijížděl jsem s nejistými očekáváními a odjížděl šťastný, že jsem měl možnost tohle místo poznat. Příští rok nejen místní rumy prozkoumám ještě detailněji – až dvoutýdenní pobyt v této zemi byl totiž hlavní cenou soutěže.

Vše co je po ruce je potřeba

Vše co je po ruce je potřeba

hlavní strana

nahoru